Vážení přátelé prasátek.

Po přečtení Vašich příspěvků jsem se rozhodla napsat svůj příběh, který se každým dnem dopisuje.

Na úvod něco málo o mně. Narodila jsem se ve městě a žila tam přes 40 let. Zemědělství a práce s tím spojené jsem sice v dětství zaznamenala, prarodiče byli kulaci, ale věnovat jsem se tomuto směru začala až nyní kolem 50ti let. Z města jsem se přestěhovala na samotu u lesa, kde chci v tichosti dožít. Můj životní sen byl mít svého koně a psa. To jsem si skutečně splnila a tak se nám kromě koně a dvou psů rodina rozrostla o kočky, ovce, krávu a pár králíků se slepicemi. Ovšem není to tak dávno a přibyl nám i další člen rodiny. A to divočák Bedřich. Toto píši jako odstrašující příběh.

Bylo to v únoru 2012, když jsem kolem 4 ráno vyběhla ven, sněhu dobře 60 čísel. U garáže v přítmí se ozývaly divné zvuky. Nejdříve mne napadlo, že je to kocour, který začal navštěvovat naši Mindu. No, něco se mi nezdálo a přistoupila jsem blíže. Na místě jsem uviděla zvířátko a nejasné náznaky proužků. Zatrnulo mi, okamžitě naskočila otázka "Kde je maminka" a zalítla jsem do domu. Informovala jsem syna a vyrazili jsme spolu. Našli jsme malé asi týdenní sele divokého prasete. Bylo zmrzlé a dodělávalo, nemohlo se postavit na nožičky a jen chrčelo. Chlapec rozdělal oheň v krbu, já si sedla k teplu a tři hodiny jsme ho křísili. A pak to začalo běhat. No přinesla jsem krabičku, vystlala do měkoučka a vložila prasátečko. Marně. Prasátečko chtělo spinkat s někým.

Mam kamarádku, která měla prase v domě a já ji měla za bláznivou. Prase pochopitelně spalo na gauči.

No takto postupovat jsem nechtěla a při vytvoření pelíšku jsem se rozhodla pro vyšší bedýnku. Při prvním vpuštění nastala okamžitá rychlá reakce a jak ten gumítek vyskočil ven s rykotem. Marně, při přikrytí strašný ryk znovu. Tudy cesta nevedla. Zůstal se synem v posteli a na gauči pod polštářkem.

Další otázka, kam na záchod. No napadla nás spásná myšlenka a dali jsme do bedýnky piliny. Po každém jídle se tam donesl a takto jsem to praktikovala celý týden. Je to velmi chytré zvíře a na lahvi s mlékem byl cca den a pak přešel na talířek, o kterém už druhý den věděl, kde ho má. Opravdu za týden si po papání šel na záchůdeček a pak kňučel u gauče. To přestalo asi po měsíci, protože si vyskočil. Jirka, syn, měl zlomenou ruku a tak se o milé prasátko staral. Spinkal s ním na zemi, protože to žralo po dvou hodinách a dávat to na gauč - očistec. Dostal jméno Bedřich - Béďa. Jelikož ho syn krmil, stal se pro něho vodicí sviní. Byl to kňourek, a protože naše zkušenosti nebyly žádné, dal se vykastrovat. Strašlivá výhoda je, když to vyrůstá ještě s nějakými zvířátky. A tak milý Beďá spinkal na gauči, papal doma, chodil do bedýnky na toaletu a na procházky, aby se mu hezky spinkalo, hrál si s pejsky a kočičkou, dováděl s ovcemi.

Nyní shrnu počáteční poznatky. Prasátko je velmi společenské a závislé i na náhradní rodině. Prostě neusnul jinak, než že musel cítit tlukot srdce. Dá se řídit nebo směrovat, ale s posloucháním je to problém. Opravdu vás má na stejné úrovni postavení, jako je on. Záleží na vaší schopnosti, jak ho dokážete ovlivnit, hlavně ne násilím. Strašně si pamatuje. Úžasný stopovací nos, lepší než pes. Úžasně čistotné.

A tak dál k životu. Bylo mi jasné, že z něho nebude malé krásné prasátečko. Na půl roce vypadal jako lončák, nějak jsme nezvládli krmení nebo ono mu tak chutnalo. Jelikož jsem s ním a se psy chodila každý den na procházku, rozhodla jsem se ho naučit chodit za koněm. První vyjížďka dopadla dobře, i když si to rovnal v hlavě. Jezdím s Barunkou (jezevčík) a Bedřichem. Druhá vyjížďka byla problematická. Barunka utekla na jednu stranu, Béďa na druhou stranu a já zůstala stát uprostřed jetele a bylo mi skoro do pláče. Po chvíli přiběhla Barunka. Následně jsem uslyšela rachot a uviděla jsem Béďu vracejícího se po vlastní stopě. Od tohoto zážitku to prase vědělo, že se scházíme všichni u mne. Takže jezdím po lese, pískám a někde počkám a po nějakém čase se všichni sejdou u mne.

V současné době je Beďa jak hrom, rostou mu zuby, lidi se začínají bát, je strašně zvědavý, já jsem přivázaná u baráku a hlídám, jestli někdo nejde, nemáme oploceno, ale již se na to chystáme. Nejhorší je střet s cizím pejskem. Je mi z toho ouvej. Byla jsem rozhodnutá dát ho někam, ale po přečtení o Hektorovi to vzdávám, protože jestli to takto funguje, jako že asi jo, utrápil by se. Jsem odsouzená po zbytek života se o něho starat. Možná, že ho střelí myslivci, nevím, ale zavřeného ho nechci nechat, byl by zlý. Chodím s ním už buďto brzo ráno nebo kvůli houbařům pozdě navečer. Hlavně nikoho nepotkat. Lidi jsou strašně zlí.

Pokud si někdo bude chtít pořídit prasátko, dobře zvažte, je to demoliční četa. Navíc to není pes a přináší podstatně víc starostí. Už žádné nechci.

napsala Hanička z hor 26. 9. 2013

S úpravami převzato z: https://prasatkovdomacnosti.cz/web/?p=p_208&sName=Bedrich-ze-samoty-na-Cimbale-unor-2012